Chůzí k (r)evoluci? Proč nepodceňovat procházku na čerstvém vzduchu

Chůze provází člověka už od pradávna. S prvními krůčky poznáváme první pocity nezávislosti. Pevným krokem pochodujeme za svobodu a za to, v co věříme. A při vycházce si třídíme myšlenky nebo posilujeme zdraví. Někdy máme ale také tendenci být pohodlní a při každodenním spěchu se nám ven tolik nechce. Co ale všechno chůze znamená pro člověka a proč ji věnovat pozornost každý den. Jinými slovy, proč žít víc venku.

Chodím, tedy jsem. Člověkem

Co člověka dělá člověkem? Jedna z nejčastějších odpovědí by asi zněla, vědomí. Tradice táhnoucí se minimálně od Descarta. Můžu pochybovat o všem, ale o tom, že já – mysl, která pochybuje – existuji, nikdy. Mé tělo oproti tomu může být pouhou iluzí.

Ovšem dnes už existují vědecké pohledy, které naznačují, že to, co nás dělá člověkem a to, čím se odlišujeme od zvířat, je naše vzpřímená chůze.

První kroky po dvou jsou milníkem v evoluci člověka. Díky nim jsme získali volné ruce. S těmi můžeme vyrábět nástroje a tvořit. A tím pádem i rozvíjet svou inteligenci.

Inteligentní mozky už sice máme, ovšem pozitivní potenciál má pro naše životy chůze i dál. Proč správný Bayaya nepodceňuje chůzi ani dnes?

Utřiďte si myšlenky a najděte svou cestu

Všimli jste si někdy, že při chůzi se vám lépe myslí a povídá? Mezi sociálními vědci nebo novináři je to poměrně známá technika. Pokud se informátor ne a ne rozmluvit, vezměte ho na procházku. Rozhovor začne proudit jakoby mimochodem.

Tohle věděli už antičtí filosofové. Platón a Aristoteles údajně chodívali olivovými háji Athén a vedli dlouhé dialogy se svými žáky. Vladaři a šlechta se zase procházeli v zahradách a určovali směr politik, spřádali intriky a prožívali tajné milostné příběhy.

Jednou větou: pokud se potřebujete nad něčím zamyslet, zkuste zajít na procházku.

„Dokončil jsem před měsícem práva a říkal jsem si, že se tady rozhodnu, jestli půjdu do advokacie nebo bych chtěl být spíš soudce…” Takových příběhů jako je ten Marcusův, uslyšíte na Camino de Santiago – asi nejznámější poutní cestě v Evropě – nespočet. Stovky let lidé hledají odpovědi na otázky, které je trápí, nebo směr k rozhodnutí, které musí udělat, na cestě.

Nemusíte ale chodit zrovna 260 km a postavit se před obrovskou katedrálu v Santiagu de Compostela, abyste došli ke svému malému-velkému prozření. Dost možná stačí vyrazit na čerstvý vzduch kousek za barák.

Foto: Pexels, Tobi

Zklidněte mysl s rytmem přírody

„Musím si jít pročistit hlavu,” fráze, kterou jste určitě někdy slyšeli nebo sami vyslovili. A obzor v tu chvíli dost možná nebyl zalitý růžovými obláčky.

Jakmile ale vyjdete ze dveří a uděláte první krok, začne se do těla nenápadné vlévat klid. Ne náhodou se lidé ze svých trápení chodí vychodit.

Tento instinkt podporují svými zjištěními i nejrůznější vědecké studie. Už po 10 minutách chůze se prý snižuje pocit úzkosti a 60 minutová procházka zase mírní aktivitu těch oblastí mozku, které souvisejí se stresem. Ale pozor! Tady nám prý pouhý pohyb samotný nepomůžu, musí to být procházka v přírodě. Pro městské prostředí zůstala podle studie aktivita této části mozku u lidí účastnících se experimentu stejná.

Vyšlapejte si cestičku ke zdraví

10.000 kroků je číslo, které jste dost možná někde slyšeli jako metu k dosažení. Po internetu už ale koluje spousta článků, které vám řeknou, že je to mýtus.

V běžném fungování není třeba chodit k řešení tak daleko. Některé zdroje uvádějí, že velkou parádu uděláte už s přibližně 30 minuty chůze denně.

Někdy ale ani takové minimum nesplníme. Jak upozorňuje ve svém článku výzkumník Ian Roberts, ještě třeba Napoleonova armáda v 19. století pochodovala z Paříže až do Moskvy a zase zpátky. Průměrná denní délka chůze podle něj odráží míru užívání dopravních prostředků. Obrat ve 20. století sám označuje jako „velkou dopravní pandemií”.

A opravdu, když se nad tím zamyslíme, i k malému přesunu použijeme raději autobus nebo rovnou auto. A co třeba takové elektrické koloběžky, které jsou ve městech stále populárnější. Naší snahou je zrychlit. Dostat se dál. Ale, kde bychom byli bez chůze?

Cestovatelka Monika Benešová ve své knize Moje pacifická hřebenovka vypráví, jak šla na trail známý zejména díky knize a filmu Divočina hledat cestu ze svých psychických i vážných zdravotních problémů. Ve stovkách kilometrech v nohách je zcela zřejmě velká síla. Ale najdete ji i v pár krocích. Foto: Pexels, PNW Production

Ujít půlhodinku denně zvládneme snad opravdu každý. Projděte se jednu nebo dvě stanice pěšky, vyšlápněte schody místo výtahu nebo se běžte s kamarády místo posezení v kavárně projít. Jestliže bydlíte blízko lesa nebo parku, pak je volba jasná.

A co nás podle odborníků čeká za odměnu?

Pravidelnou chůzí přispíváme k snížení rizika infarktu, cukrovky nebo osteoporózy. Každodenní chůze prý také nastartuje metabolismus a předchází ztrátě svalové hmoty. Podle některých výzkumů zase díky chůzi naše tělo dokáže zvýšit počet imunitních buněk, kterými napadá škodlivé patogeny, a tím snižovat riziko onemocnění infekčními chorobami.

A kdyby těch plusů nebylo málo. Tak další výzkumy zase naznačují, že lidé, kteří se denně věnují chůzí, spí déle a jejich spánek je kvalitnější.

Přitom taková blbost. Chtělo by se říct. :-)

Zjistěte s Bayayou víc o tom, jak vám pobyt v přírodě může (z)měnit život. Přímo tady